Ukázka
Po hodině zběsilé jízdy zaparkuje svůj terénní vůz na opuštěné lesní cestě. Už konečně ví, kam přesně má jít. Jako by západka v její hlavě zacvakla na správné místo. Rozhlíží se. Ne, muži zákona tu zatím nejsou. Ještě jim to nedošlo. Ještě ne. Jestli najde, co hledá, bude z toho sólokapr desetiletí. Smráká se. Úplná tma na severu přichází v tomto ročním období brzy a rychle.
Cesta je náročná, sem tam klopýtne přes kořen a boří se do sněhu. Několikrát bolestivě upadne. Sáhla doma po první svítilně, kterou našla, naneštěstí svítí jen slabě. Nevnímá čas – je to deset minut, nebo půl hodiny, co si razí cestu náročným terénem vpřed a snaží se držet potřebný směr? Ale...ano, to musí být ono. Tady, v hluboké zarostlé rokli, napůl rozpadlé, napůl zamrzlé ve sněhu, který tu neroztaje většinu roku, porostlé lišejníkem. Kdyby snad někdo do těchto pustých a nepřístupných míst zabloudil, bude přesvědčen ještě na vzdálenost deset kroků, že nejde o trosky letadla, ale o nějaký hodně zvláštní vývrat.
Strčí do shnilých větví, které blokují vstup do trupu. Vzápětí zaječí. Uskočí doprava a žaludek se jí nepříjemně zhoupne. Kousek od jejích nohou se sesune kostra člověka potažená na některých místech napůl mumifikovanou tkání. Sáhne do své brašny a vytáhne láhev. Jeden lok si dát přece můžu, na kuráž, přesvědčuje sama sebe, že dokáže do té temné roury vlézt. Je jí jasné, že tohle nepříjemné překvapení nemusí být poslední.
Ještě jednou si pořádně přihne a opatrně, centimetr po centimetru, se sune dopředu. Snaží se dávat pozor, čeho se chytá, ale v slabém světle baterky se jí zdá, že všude vidí siluety mrtvol. V hrobovém tichu slyší jen svůj zrychlený dech. Můj Bože, tamhleta divná tmavá věc připomínající člověka se snad pohnula. Ztuhne a vyčkává, zprudka zavře a otevře oči. Ne, je tu sama, jen panikaří. Potřebuje se uklidnit. Tentokrát na ni alkohol nějak nezapůsobil. Hladina adrenalinu je moc vysoká. Baterkou osvětluje zevnitř překvapivě zachované trosky. Ví, že nepracuje tak, jak by měla. Měla by hledat pečlivěji, jenže podvědomě nechce najít další lidské ostatky.
Konečně spatří něco, co vypadá nadějně. Venku se mezitím úplně setmělo a baterka skomírá. Jak se dostanu bez světla k autu, probleskne jí hlavou. Zvědavost ale alespoň prozatím zaplaší obavy a udělá krok blíž k tomu předmětu. Srdce jí poskočí. Cosi ji ale v tentýž okamžik donutí se otočit. Učiní tak pomalu, mechanicky. Během pár setin vteřiny jí dojde, jakou udělala fatální chybu. Ví to dřív, než ho doopravdy uvidí. Oči jí ulpí na té siluetě. Teď už je jasné, že se opravdu hýbe. Ve slabém světle baterky se zaleskne ostří a pak unavená svítilna zabliká a zhasne.